Jedle bělokorá

Jedle

Jedle bělokorá (Abies alba Mill.) je vysoký statný jehličnatý strom s kuželovitou až válcovitou korunou, jediný středoevropský zástupce rodu jedle. Ve střední Evropě roste v horských a podhorských lesích, společně s bukem vytváří nyní již vzácné bukojedlové lesy. Své optimum má v 5. lesním vegetačním stupni (LVS) na bohatých stanovištích živné řady. Pozůstatky původních bukojedlových porostů se vyskytují např. v pralese Mionší v Beskydech.

Využití má jedle jako vánoční stromek a ozdobná vánoční klest, méně jako okrasná dřevina z důvodu řidšího zavětvení a nekompaktního habitu. Jedlové silice z jehličí a šišek se využívají v aromaterapii a léčitelství pro jejich antiseptické, uvolňující a uklidňující účinky.

Dřevo jedle je málo odolné proti napadení houbou, hmyzem a povětrnostním vlivům, ve vodě je však vysoce trvanlivé. Používá se k vodním stavbám (čluny, piloty, jezy), dále jako stavební dříví, k výrobě šindelů, sudů apod. Vzhledem k poměrně vzácnému výskytu v našich lesích, způsobeném znečištěním vzduchu, silným spásáním zvěří a opomíjením ze strany lesníků se jedlové dřevo většinou používá při rekonstrukcí krovů historických budov a dřevěných staveb či zastřešených mostů.

Velmi vysoký strom (až 65 m) s válcovitým rovným kmenem o průměru až 2 m. Koruna je v mládí kuželovitá, později válcovitá, na vrcholu ve vyšším věku zploštělá (tzv. čapí hnízdo). Kůra je hladká, většinou světle šedá, ve stáří tvoří tmavší, rozpukanou borku. Při uvolnění ze zápoje často vyráží na kmeni bočním výhony ze spících pupenů, tzv. "vlky".

Letorosty šedé, jemně plstnaté. Pupeny špičatě vejčité, hnědé, bez pryskyřice. Jehlice 2–3 cm dlouhé, ploché, na svrchní straně leskle temně zelené, na rubu s dvěma lesklými proužky (průduchy). U starších větví jsou dvouřadě zkroucené, u plodonosných větví kryjí větvičku i shora. Šišky jsou vzpřímené, 10–20 cm dlouhé, 3–5 cm široké, válcovité, nahoře zaoblené. Dozrávají během září a rozpadají se na stromechː jejich šupiny opadávají a na stromech zůstávají pouze vřetena. Trojhranná semena (8–11 mm dlouhá, 3–5 mm široká) mají neopadavé křídlo. Jedle má silný kůlový kořen a parohovitě větvené postranní kořeny, proto je dobře zakotvena v půdě a téměř u ní nedochází k vývratům. Kořeny hojně využívají mykorhizu, zvláště s holubinkovitými houbami (ryzce, holubinky) a muchomůrkami.

Jedle bělokorá se vyskytuje v evropských pahorkatinách a horských polohách s optimem v Alpách, Českém masivu, Karpatech, méně také ve střední Francii, západním Německu a v jihoevropských Apeninách a na Balkáně. Jako horská dřevina se vyskytuje v Pyrenejích. Směrem na Balkán a k Malé Asii dochází k hybridizaci s místními druhy (jedle řecká, dále na východ j. kavkazská) za vzniku řady menších taxonů (jedle makedonská, trojská, Bornmülerova aj.). Za variantu jedle bělokoré je někdy považován sicilský endemit jedle sicilská (A. nebrodensis).

Hranice jejího rozšíření je limitována jejími nároky na vlhkost a citlivost vůči pozdním mrazům. V jižní části areálu je vysloveně horským stromem (vystupuje téměř do 2000 m n. m.), směrem na sever sestupuje i do nižších poloh (300 m). Vyžaduje vlhkou hlubší půdu a jako klasický klimaxový druh snáší v mládí velmi dobře zastínění; nastupující generace dokáže v podrostu vegetovat i 100-120 let při vzrůstu kolem dvou metrů. Růst je v mládí velmi pomalý. Rychleji roste od 15 let věku a výškový růst dosahuje maxima mezi 30 a 60 lety. Jedle nesnáší velkoplošné holé seče, je citlivá na pozdní nebo časné mrazy. Nálety a nárosty také trpí náhlým (předčasným) uvolněním. Od stádia mlazin však stupňuje své nároky na světlo. V uzavřených lesních porostech plodí přibližně od 60 let věku.